Máme se dobře. Češi by si to měli pořád opakovat...
- Češi by si měli větu "Máme se dobře" dokola opakovat. Podle mnoha ukazatelů je kvalita jejich života nadprůměrná.
- V zemi sice žijí lidé za hranicí chudoby, procentuálně jich v porovnání s dalšími vyspělými zeměmi není mnoho.
- Česko vykazuje vysokou zaměstnanost, možnost bezplatného vzdělání, a navíc špičkové zdravotnictví.
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj sleduje různé ukazatele "dobrého života" mezi členskými zeměmi. Česko dosahuje často nadprůměrných výsledků.
Na letišti Heathrow v Londýně čekám před světelnou cedulí v Terminálu 3, až se na ní objeví informace o letu do Prahy. Konečně je tam. Já a dalších asi deset lidí se pohneme směrem k ohlášené stojánce. Přede mnou jde rodina v pestrobarevném oblečení, evidentně se vrací z dovolené někde v teplých krajích.
"To znamená," řekne asi dvanáctiletá dívka v širokém růžovém klobouku, "že teď už v tom letadle budou Češi?"
Důraz dá na poslední slovo, ale pronese ho s despektem, jako by mluvila o něčem nepohodlném nebo nepříjemném.
"Jo, tam už budou Češi," přisvědčí otec.
"Psst!" napomene matka ji a možná i otce. "Tady už lidi můžou rozumět."
A takhle my si v Česku žijeme. Nejsme tu rádi. Máme pocit, že jsme si − když jsme se v této zemi narodili − vytáhli krátkou sirku. Jasně, mohlo by to být horší, říkáme… ale. A rádi se moc nemáme ani navzájem. Že jsme Češi, vnímáme mnozí z nás jako něco nekomfortního.
Víc než čtvrtstoletí po roce 1989 jsme otrávení, nenaložení a podráždění. Z mnoha důvodů. Viz třeba ta vyhrocená debata o uprchlících, která není ani tak namířená proti samotným migrantům (koneckonců žádného z nich naprostá většina Čechů ještě neviděla), jako proti lidem s rozdílným názorem. V řeži "sluníčkářů" a "xenofobů" se vzájemně posíláme v lepším případě do háje, v horším na šibenice.
Už se nikdy nedozvíme, jaký vlastně film natočil Filip Renč o Baarové, protože se z toho stala politická otázka. Další z dlouhého seznamu. Půlka země je hluboce nespokojená s prezidentem Zemanem a druhá půlka je podobně nespokojená s onou první půlkou. Z čehož plyne jen to, že spokojený není nikdo.
Když loni před Vánocemi přiletěl do Prahy syn, který už pět let studuje v Americe, překvapil mě po dvou týdnech v Česku tvrzením, jak dobře se tu žije. A že tu všechno funguje. "Chtěl jsi říct, že v Americe se dobře žije?" zeptal jsem se. "Ne, tady," odpověděl.
Ano, někdy se trochu závistivě díváme na vyspělé země, třeba když si v duchu přepočítáváme průměrné příjmy jejich občanů na koruny. Ale už často nevidíme, anebo nechceme vidět, jaké mají životní náklady. Závidíme jim fungující právní a podnikatelské prostředí, ale už nevidíme, jak může být stejný systém nelítostný k těm, kterým se nedaří nebo mají smůlu.
Vím, že ne všichni se v Česku mají dobře. Přesto je v zemi minimální chudoba, vysoká zaměstnanost, možnost bezplatného vzdělání, a navíc špičkové zdravotnictví. Nadprůměrně tu fungují doprava a infrastruktura. Neumíme sice vrtat levné tunely a ani s tou Opencard se to nepovedlo, to je pravda. Ale když jsme u Opencard, stojí za zmínku, že objeví-li se nadějná alternativa, začneme diskutovat o tom, jestli ji politici dobře pojmenovali.
Pojmenovali! Chraň pánbůh, aby Lítačku pochválil Zeman, Sobotka nebo Kalousek, to bychom zase začínali od nuly.
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) sleduje různé ukazatele "dobrého života" mezi členskými zeměmi, což je 34 nejvyspělejších států světa. A také mezi nimi Česko dosahuje často nadprůměrných výsledků. V přepočtu na dolary máme sice podprůměrné příjmy a jako občané hromadíme méně bohatství a majetku, ale vedeme si lépe než průměr v kategoriích bezpečí, vzdělání a vzdělanost, kvalita životního prostředí či nakládání s volným časem.
Podprůměrní jsme navíc často v tom, co můžeme ovlivnit. Chodíme méně než ostatní k volbám a výrazně podprůměrné je naše angažmá v tom, čemu se říká občanská společnost. Nikoliv náhodou tento termín Češi používají rovnou v negativní konotaci. Podprůměrný je i faktor spokojenosti s vlastními životy. Na stupnici od 1 do 10 uvádíme 6,5.
Web Internation.org sestavuje index kvality života na základě hodnocení zahraničních obyvatel jednotlivých zemí. Česko loni skončilo na 9. místě ze 64 států. To proto, že ve všech aspektech dopadlo dobře. Umístilo se v první desítce, nanejvýš dvacítce, s výjimkou jednoho kritéria: co se týče "osobního štěstí", jsme až na 34. místě.
Trpíme pocitem, že nám někdo "ukradl" lepší život a nadějné vyhlídky, na které jsme měli právo. Není to tak. A možná je nejvyšší čas vytáhnout hlavu z písku, nebo možná z ještě mnohem horšího "materiálu", a rozhlédnout se kolem sebe.
Zdroj: Hospodářské noviny
